Nejvyšší štěstí

Autor: Veronika <sevie(at)centrum.cz>, 

Téma: Crossovery HP a LOTR, Vydáno dne: 07. 08. 2006

Crossover Pán prstenů/Harry Potter

Upozornění: Femslash

Páry: Eowyn Rohanská/Luna Lovegoodová (Lenka Láskorádová), heterosexuální páry Eowyn/Faramir, Dorndis/Faramir, Eowyn/Voldemort

Doba děje: Asi rok po zničení Jednoho prstenu/sedmý ročník HP

Varování: FFpreg. 

Shrnutí: Eowyn nečekaně nachází cestu ke štěstí, v jaké už ani nedoufala. A přitom ho ve stejné míře, ale velmi odlišné podobě, poskytla i jiné ženě. Co vlastně všechno může být ´vrcholným štěstím´? 

Poznámka: Možná malinko víc feministické. Mohl by to teoreticky být i het, v tom případě by postiženým byl zřejmě Neville. :o) Hlavně je to ale o Eowyn samotné. 

(Schválně si všimněte, jak Dorndis vyznává bezbřehou lásku Faramirovi a zároveň ho chladnokrevně nechává trpět.:o)) 

Mimo knihy Pán prstenů mne též lehce inspiroval filmy ´Úsměv Mony Lisy´ a ´Kate a Leopold´. Konečně děkuji Alane za inspiraci na proměnu jedné ženy v jinou a Clovers K za upomenutí na existenci Eowyn samé. 

Lenku Láskorádovou jsem nechala v půvabnějším anglickém originále, tedy jako Lunu Lovegoodovou

 

 

Eoyn seděla zadumaně ve svém paláci v Emyn Arnen a v záři zapadajícího slunce, které vnikalo do místnosti oknem, si melancholicky rozčesávala vlasy.

Náhle do místnosti vběhl s křikem jeden ze strážných: „Má Paní, kníže Faramir byl těžce raněn!“

Nehnula ani brvou a suše se zeptala: „Co se stalo?“

Posel zaúpěl: „Nehoda při lovu. Rozzuřená medvědice... Pospěšte, má Paní!“

Vstala tedy a došla k manželově lůžku. Už zdálky slyšela jeho nepříčetný řev. Měl rozsápané tělo nepopsatelným způsobem a svíjel se bolestí. 

Pokusila se dotknout jeho čela, ale odhodil ji a z šíleného pohledu jeho očí pochopila, že ji nepoznává. Neexistovalo pro něj nic kromě jeho utrpení.

Bedlivě prohlédla jeho rány a věcně poznamenala: „Kdyby to byl můj kůň, nechala bych ho utratit. Strašlivě trpí a do rána stejně nepřežije.“

Pokojem zazněl mnohohlasný výkřik rozhořčení. Všichni muži Ithilienu svého knížete bezvýhradně milovali a teď plakali a třásli se o jeho život. Střízlivost jeho manželky jim připadala jako trestuhodná bezcitnost. 

Copak Eowyn nemá srdce?

Situaci zachránil jeden z léčitelů, když pravil: „Kněžna je natolik zdrcena žalem, že neví, co mluví. Slabá ženská povaha se prostě nedokáže vyrovnat s takovým neštěstím. Má Paní, prosím, odeber se do ústraní a setrvej na modlitbách k Valar za uzdravení našeho Pána!“

Eowyn tedy spěšně odešla. Modlit se ovšem rozhodně nehodlala. Vklouzla do stájí a osedlala svého koně. Pak se na něj vyhoupla a pobídla ho k trysku. 

Když ucítila vítr ve vlasech, vydechla volněji. Nebyla to rozlehlost rohanských plání, která jí teď mohla poskytnout útěchu, jen mírné háje pokojného Ithilienu, ale pořád lepší, než sedět a bezmocně čekat na nevyhnutelné. 

Jestli něco Eowyn nenáviděla, byla to bezmocnost.

Nevnímala, jak dlouho na milovaném zvířeti letěla padajícím soumrakem a potom noční tmou, prozařovanou myriádami hvězd a jasným měsíčním světlem, směrem na jih. Nechala se vést moudrostí svého koně, neřídila ho, a on jako by přesně věděl, kam má běžet. Náhle se jí do cesty postavil temný stín pustého města Osgiliath, památky na hrůznou proslulost Mordoru. Dnes však toto místo očividně nebylo opuštěné- ve jedné z věží se svítilo. 

Bázeň v srdci Eowyn rychle zaplašila zvědavost a její obvyklá nebojácnost. Ten, kdo zabil Černokněžného krále, vzdal se jediné lásky svého života a vstoupil do manželství s nemilovaným, i když milujícím mužem, už se nebojí ničeho. Sesedla, přivázala koně, který se jevil až neobyčejně klidným v tak podivném prostředí, a směle vystoupila po schodech. Nahoře ve věži v krbu hořel oheň a nad ním visel kotel s bublající neznámou tekutinou. Na sedátku vedle něj seděla mladá černovlasá žena, stejně vysoká a štíhlá jako Eowyn. 

„Buď pozdravena, Eowyn Ithilienská, kdysi řečená Štítonoška Rohanu! Už na tebe čekám,“ oslovila ji klidně.

„Ty víš, kdo jsem?“ podivila se Eowyn.

Přitom potlačila bolest v srdci nad slovním spojením ´kdysi Štítonoška Rohanu´-od onoho ´kdysi´ ji dělil sotva rok. I jí samé se to však už zdálo jako věčnost, jako pouhopouhá nejasná vzpomínka na zašlou dobu svobody a slávy, která jako kdyby nikdy doopravdy neexistovala.

„Ach, kdo by neznal Paní této země! Já však vím i to, co tě přivádí. Tvůj manžel je jen krůček od smrti a ty hledáš pomoc.“

„Pomoc? Ano, tu hledám. Bojím se ale, že tu mi nikdo nemůže poskytnout.“

„Já jsem čarodějka,“ pousmála se černovláska pyšně,“ máloco je pro mne nemožné. Přišla jsi prosit o jeho vyléčení?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Eowyn, „hledám jen mír mé vlastní duše. Jestliže dokážeš Správce Gondoru zachránit, neměla bys tady marnit čas, protože do rána jistě nevydrží. Půjčím ti koně a ty spěchej do Emyn Arnen. Kníže tě po svém uzdravení zahrne přízní a bohatstvím.“

Černovláska se pousmála: „Jenomže já chci víc než knížecí přízeň a bohatství. Chci lásku knížete!“

Eowyn lhostejně pokrčila rameny: „Tak si ji získej. Faramir je sice zatím vzorem věrnosti, ale srdce mužů bývá tak nestálé a po milování se zlatovlasou Štítonoškou mu milenka havraních kadeří jistě přijde k chuti.“

Černovláska zdvihla obočí: „Copak je ti Faramir úplně lhostejný?“

Eowyn si vzdychla: „Nikdy jsem ho nemilovala a on to ví, od samého počátku. A smířil se s tím.“

„Doufal asi, že se to časem změní...“

„Patrně. Ale nezměnilo. Zvykla jsem si na něj, to ano. Jako na nového psa nebo koně. Podrobila jsem se zákonům a zvykům. Copak on mne doopravdy miluje? Zajímá ho jen moje tělo! Kdybych byla muž, měla bych jeho přátelství. Takhle mám jen jeho vášeň a i ta postupně vychládá. Doufala jsem, že až budeme mít děti, vynahradí mi to jejich láska. Ale od naší svatby uplynul již téměř rok a nic se nestalo. K čemu je muž, když nedokáže splodit potomka!“

Černovláska hněvivě blýskla očima: „Nevyčítej mu, za co nemůže! To tvoje lůno je uzavřeno, Paní z Emyn Arnen!“ 

Eowyn se nevesele zasmála: „Máš tedy tím lepší možnost získat jeho srdce, když mu porodíš syna! Získáš mé místo a já se s hanbou vrátím do Rohanu k bratrovi. Aspoň se tam budu moci volně nadechnout. Dusím se tady v tom ithilienském pokrytectví!A jak se vůbec jmenuje má budoucí náhradnice?“

„Dorndis, má Paní. A nechci být tvojí náhradnicí, ne takhle. Nemínila jsem tě ranit...“

„Neranila jsi mne ty. To udělala ta země, ovzduší, předsudky a tradice. Nenávidím to všechno!“

„Chtěla bys, aby tě Faramir miloval?“ zeptala se Dorndis smutně.

Eowyn potřásla hlavou: „On mne miluje, nebo aspoň si to myslí. Jako ženu. Ale já bych chtěla, aby ke mně cítil to, co ke svým mužům!“

„Pak by se jen těžko přiblížil ke tvému loži, má Paní,“ namítla Dorndis opatrně.

„Ano, já vím. Co je to to za šílenství, že muž muže smí milovat z celého srdce, ne však mu projevit tělesnou lásku, zato však žena mu vždykcy zůstane pouhou souložnicí, ať je již jeho chotí či ne, svou duši jí však nikdy neotevře?“

„Takový je řád přírody, má Paní.“

„Nevěřím tomu! Láska je jen jedna, pro muže i ženy, hluboká a vášnivá zároveň! Musí to tak být, cítím to!“

„Ne v této zemi, má Paní, a ne v této době.“

„Ty věříš, že se časem něco změní? Ach, kéž bych se tedy narodila o tisíce let později! Kéž bych někdy a někde mohla být svobodná!“

Dorndis jí pohlédla do očí: „Mohu ti pomoci, Eowyn. Čas je jak dlouhá chodba plná dveří, můžeš přecházet mezi nimi, a stejně tak lze cestovat mezi světy. Pro magii není nic nemožné. Pošlu tě tam, kde nalezneš své nejvyšší štěstí. Pakliže je ovšem tvým nejvyšším štěstím vskutku to, po čem toužíš.“

„Nevěříš mi?“

„Nepochybuji o tvých slovech, má Paní. Ale sny nás mohou pomýlit a nakonec se ukázat jako klamné. Nabídnu ti možnost si vyzkoušet žít tak, jak toužíš, a za pět let si znovu zvolit, jestli chceš žít tady s Faramirem nebo jinde bez něj.“

„Nu, pokud něco rychle neuděláš, tak s Faramiremto určitě nebude,“ podotkla Eowyn suše.

„Neboj se, i kdyby zemřel, dokážu ho zase přivést k životu,“ ujistila ji Dorndis spěšně, „ale nezdá se mi, že bys zrovna spěchala ukončit jeho utrpení.“

„Já jsem svou pomoc již nabídla, ale nevypadalo to, že by ji jeho ošetřovatelé zrovna uvítali, a to jsem ani nestačila dojít pro svůj lovecký tesák...“

„Copak ty bys ho opravdu dokázala chladnokrevně zabít?“ nechápala Dorndis.

„Má milá, já už viděla hodně utrpení, lidského i zvířecího. Ošetřovala jsem raněné z mnoha bitev a léčila bezpočet koní i psů. Vím, kdy má ještě smysl pokračovat a kdy se jen zbytečně prodlužuje trápení. Kdybych se já svíjela ve stejných bolestech jako Faramir, považovala bych rychlou ránu za dar Valar.“

„Nemluvíš jako žena!“

„Přesto jí nepřestávám být. A nejsem sama taková. Mnohé Rohirky se ode mne neliší. A myslím, že ani ženy z Ithilienu, Gondoru, Kraje...Každá ale nakonec raději skloní hlavu a zastře pravdu falešným zdáním. To, co vidíš všude kolem, je obraz ženy, jakou chtějí mít muži, ne její skutečná podstata!“

„Ale některé ženy jsou opravdu mírné, něžné, citlivé...“

„To jistě. Stejně jako někteří muži. A jiné ženy jsou jako já, smělé a silné, právě jako muži. A přesto každý z nich zůstává ženou nebo mužem dle svého zrození. Nejsme horší jen proto, že neodpovídáme představě, kterou o nás má někdo jiný! Každý má právo být takový, jaký je!“

„Moudrá slova, má Paní. Bojím se však, že zůstanou nevyslechnuta.“

„Ano,“ skřivila Eowyn trpce rty,“ více by mne bylo slyšet, kdybych byla prostým sedlákem, který nedokáže sevřít meč, ale pořád mužem! Zato i kdybych byla gondorskou královnou, ba jednou ze samotných Valier, nic by se nezměnilo.“

„Elbereth přece každý uctívá...“

„Uctívá, ano,“ odfrkla si Eowyn,“ ovšem kdo se stará o to, co vlastně říká? To přesně muži chtějí, mít loutku, kterou mohou oslavovat! Já se ale nestarám o slávu a pocty! Chci žít a milovat a být milována!“

„Chtěla bys krála Elessara?“ otázala se Dorndis váhavě.

„Ne! Už ne. Kdysi jsem ho milovala, ale když ho dnes vidím s Arwen...Chová se k ní stejně jako můj muž ke mně. Byl by mi milejší jako manžel než Faramir, to ano, raději bych objímala jeho tělo, které dosud ve snech rozpaluje moji vášeň. Lásku, po které žízním, by mi však neposkytl. Byla bych s ním jen o málo šťastnější.“

„Jakého muže bys tedy chtěla, Eowyn?“

„Na vzhledu nezáleží. Vždyť sama se v sobě často nevyznám, tu bych chtěla spát s hrdinou, jakým je Elessar, tu s bezvousým mladíkem s dívčí tváří a tělem útlým a ještě hebkým...Co však si přeju nade všechno, je jeho povaha. Chci, aby byl jemný, citlivý a něžný, aby mi otevřel své srdce až do posledního místečka, chci mu být nejvěrnější přítelkyní, sestrou, matkou i dcerou, a toužím, aby i on byl mým přítelem, bratrem, otcem i synem...“

„To je nemožné, má Paní! Ve Středozemi není takový muž, jakého bys chtěla!“

„Pak tedy budu navždy sama, Dorndis.“

„Má Paní, a není právě Faramirova smrt prostředkem, který ti splní všechny tvé tužby? Budeš ovdovělou kněžnou ithilienskou a budeš moci činit, co se ti jen zlíbí...“

„Ach, jak se mýlíš, má drahá. Můj muž je jen pouhým Správcem ve službách krále Elessara a vládcem Ithilienu z jeho milosti. Pokud zemře bez potomků, dosadí král nového knížete z řad svých věrných a já se vrátím do Rohanu k bratrovi, který nebude váhat najít mi dalšího manžela. Na mé vůli bude záležet stejně málo jako dosud. Snad jen se zase chvíli budu moci prohánět po širých rohanských pláních, než mne uzavřou do další zlaté klece. 

Když jsem byla přestrojena za Dernhelma, byla jsem svobodná, i když mne považovali jen za mladičkého prostého vojáka. Přála bych si být opravdu Dernhelmem, když nemůžu být svobodná jako Eowyn,“vykřikla mladá kněžna vášnivě.

„A já bych si naopak hned vyměnila místo s tebou. Máš muže, který tě miluje, i když snad ne tak, jak bys chtěla, ale nejvíc, jak může zde ve Středozemi muž milovat ženu, jsi obdivovaná a uctívaná kněžna. Faramirovou smrtí o tohle všechno přijdeš, ale tomu já mohu zabránit. Zachráním ho a tebe uzdravím, abys mu mohla porodit dědice. Bude tě jako matku svého syna milovat ještě více...“

„Já nestojím o to, aby mne miloval jako matku jeho syna! Chci, aby mne miloval pro mne samotnou, jako Eowyn, divokou, nespoutanou a silnou, takovou, jaká opravdu jsem!“

„To ti Faramir dát nemůže. Může ti to však poskytnout někdo jiný a já ti pomohu ho získat.“

„Vážím si tvé nabídky, řekla jsi však dříve, že můžeš Faramira zachránit – a já chci, abys to udělala. Nemiluju ho, ale nehodlám své štěstí vykoupit jeho smrtí. Nebudu žít s pocitem, že jsem se stala spoluviníkem jeho smrti.“

„Ani nemusíš. Neboj se, vrátím mu zdraví, tobě však zároveň daruji vytouženou svobodu.“

„A jak to míníš učinit? Proměníš mne snad v muže?“ usmála se Eowyn pochybovačně.

„Ne, má Paní. Ve mne. A sama nabydu tvé podoby. Já budou kněžnou Ithilienu a ty mocnou kouzelnicí, která může jít, kam si jen zamane. Souhlasíš -nebo tě nakonec přece jen zachvátil strach?“

„Nebojím se! Nechci však slepě vkročit do neznáma. Kdo vlastně doopravdu jsi, Dorndis? Říkáš, že čarodějka, jsi tedy Maia?“

„Nikoliv, má Paní. Existuje mnoho světů a v některých je magie přístupná i lidem.“

„Myslíš někomu takovému, jako byl Černokněžný král?“ zamračila se Eowyn.

„Kouzelná moc může vést ke špatnosti, ale zase jen ty, co by škodili i bez ní. Copak Maiar a dokonce i Istari také nepáchali zlo? Zůstává na každém, kým se stane a kudy povede své kroky. Kouzla sama o sobě za to nemohou. A pro slabou ženu je dobré umět čarovat...“

Eowyn hrdě zvedla hlavu: „Já zabila Černokněžného krále jen s mečem a pomocí toho hobitího kloučka! Magii jsem nepotřebovala! Nejsem až tak slabá, jak se stále říká!“

„To je pravda, ale málem jste oba zemřeli. Já bych to s kouzly dokázala rychleji a lépe.“

„Tak proč jsi to neuděla?“ neodpustila si Eowyn kousavou poznámku.

Černovláska se zachmuřila: „Nebyla jsem ve Středozemi. Cestuju už dlouho mezi světy a hledám své štěstí. Nakonec jsem pochopila, že mi ho může dát jen milující muž.“

„A proč zrovna Faramir?“ vyzvídala Eowyn.

„Nemusí to být zrovna on, je jen po ruce. Klidně bych vzala zavděk Elessarem,“ obě mladé ženy se v jistém souznění zasmály, “ale Arwen těší být královnou. Ty se však v roli ithilienské kněžny očividně trápíš a zbytečně uvadáš. Neublížím ti, když si vezmu tvého muže, naopak ti prospěju. Proto nabízím tuhle výměnu právě tobě. Přijímáš?“

„Ano! Ale co se mnou bude, až se vyměníme? Zapomenu na Eomera, na Theogena, na Rohan?“

„Vše ti zůstane v paměti, jen ti přibydou ke tvým ještě i mé vzpomínky. A mně zase ty tvé. Já se naučím, jak se vznešeně chovat a jak správně pečovat o Faramira a tobě bude darována schopnost kouzlit. Pak tě pošlu do jiného světa, který odpovídá tvojím snům. Tam najdeš lásku podle svého srdce.“

„Ale Dorndis, proč to neuděláš sama? Proč si v některém světě nenajdeš muže, který by tě také miloval takovou, jaká jsi, chápal tě a vážil si tě?“

„Já po ničem takovém netoužím! Nechci muže, který by mě považoval za sobě rovnou a umožnil mi být sama sebou. Nestojím o nic podobného! Chci být hýčkaná a opečovávaná jako žena, bytost zcela odlišná od něj, jako někdo, jehož jedinou povinností je péče o manžela a rození jeho potomků! Toužím být pravá dáma, kněžna ze starých dob!“

„Jak odlišné jsou naše touhy,“ zašeptala Eowyn užasle,“nu, vidím, že zde ve Středozemi po boku Faramira budeš jistě šťastná. Ale ubohý Faramir, bude mít vedle sebe další ženu, která ho nemiluje...“

„Mýlíš se, Paní,“ namítla Dorndis ostře, „já možná knížete zatím ještě dostatečně nemiluji, ale jsem připravena ho milovat a tedy ho milovat budu! Obětuju mu vše a zahrnu ho svou neutuchající láskou. Bude šťasten, uvidíš. A celá země také, neboť já budu takovou kněžnou, jakou se jen budu přát!“

„Vzdáš se tedy sama sebe?“

„Bez sebemenších výhrad! S radostí tu oběť lásky přinesu!“

„Budiž tedy. Ale pusť se do toho již, ať neprodlužujeme Faramirovo utrpení!“

Obě přiložily ke rtům číši lektvaru bublajícího v kotli. Eowyn se musela usmát: Dorndis ho měla již připravený, s dohodou očividně počítala předem. Ale nebylo na tom koneckonců celkem nic divného - jako zkušená čarodějka jistě musela poznat na první pohled, co se v ithilienské kněžně odehrává. Eowyn zvrátila hlavu dozadu a vypila nápoj do poslední kapky.

Za chvíli pocítila, jak se jí vědomí zamlžuje. Dorndis jí pevně stiskla ruce a přiložila své čelo k jejímu. Eowyn měla pocit, jako by se celý vesmír převracel na ruby...A najednou byl zase klid. Jen namísto na Dorndis hleděla do vlastní tváře, orámované plavými vlasy. Užasle si prohlížela vlastní odraz, změněný k nepoznání, na již klidné hladině kotlíku, neboť oheň zatím uhasnul. Stala se opravdu černovlasou čarodějkou! 

A vedle vlastních vzpomínek měla v hlavě i spoustu jiných, přísně oddělených, naplněných osamělostí a magií. Překvapily ji svou mocí a nesmírnou tíhou smutku. Na setinu vteřiny zapochybovala, zda zvolila dobře. Okamžitě je však zaplašila.

Společně s Dorndis vykouzlily bránu do světa, který byl podle názoru novopečené plavovlásky stvořen přesně pro Eowyn. Pak jí Dorndis podala svou hůlku se slovy, že jako kněžna Ithilienu už ji nebude potřebovat. S jistým zaváháním se jí chopila a vykročila k zářícímu portálu.

Ještě se ohlédla: „Teď budu používat tvé jméno, Dorndis?“

„Nemusíš, jestli nechceš. Já se stanu Eowyn, ale ty můžeš být tím, kým jen budeš chtít. Klidně stále Eowyn. V tom světě, kam jdeš, nikdo nezná tebe ani mne. Magii tam používají lidé zcela běžně, ale jen kouzelníci. Většina lidí nejen že nekouzlí, ale ani o existenci magie neví.“

„Jako u nás,“ zamumlala Eowyn polohlasně.

„Dá se tak říci. Nekouzelníkům čarodějové říkají mudlové a dívají se na ně skrz prsty. Jinak se ovšem nemusíš bát, můžeš být sama sebou a nikoho to nepohorší. V tomhle ohledu se ten svět dostal velmi daleko, ženy tam mohou dělat téměř totéž co muži, dokonce i včetně boje. Mezi kouzelníky však zuří válka velice podobná té proti Sauronovi. Můžeš tedy opět ukázat své schopnosti a získat si další slávu. A snad i najdeš někoho, kdo tě bude milovat pro tebe samotnou a nebude se tě snažit pozměnit. Abych nezapomněla, měla bys tam předstírat, že jsi ztratila paměť! Já zařídím, aby tvůj příchod vypadal jako nehoda. Nikomu pak nepřijde podezřelé, že něčemu nerozumíš nebo něco neumíš a ty budeš mít dost času seznámit se s tím, jak to tam chodí a na jakou stranu se přidat...“

„Jak to - na jakou stranu? Přece na tu správnou!“ namítla Eowyn rozhořčeně.

„Nu ano, jenomže která to vlastně je? Není to vždycky tak jednoduché poznat... Přeju ti v tom hodně štěstí!“

„Ale co když si Faramir přece jen všimne, že ty nejsi já, a bude pátrat po vysvětlení?“ zarazila se Eowyn ještě v poslední chvíli.

„No, tak by ses aspoň dozvěděla, že jsi mu křivdila a že tě miluje víc, než si myslíš,“ poznamenala Dorndis kysele, “to bychom se museli okamžitě zase vyměnit. Hned bych ti dala vědět, to se neboj, už kvůli mé vlastní bezpečnosti. Ale myslím, že pokud už si něčeho všimne, bude jen rád, že má ženu podle svých představ.

V každém případě, až uplyne pět let, znovu bránu otevřu a povíme si, jak moc se vyplnily naše sny.“

Rozloučily se a obě se rozcházely s pocitem, že ta druhá dělá fatální chybu, jejíž ničivost teprve časem pozná. Pak se jasně zablesklo...

 

Eowyn procitla na lůžku, očividně v cizím Domě uzdravování. Nic ji nebolelo, ale ošetřovatelům pevně tvrdila, že si nepamatuje nic s výjimkou jména Eowyn Rohanská, patřícího snad jí. Kupodivu jí to věřili a nikomu to nepřišlo nijak podezřelé. Měla stále problémy si zvyknout na svou podobu, což dodávalo její údajné amnézii na věrohodnosti. A všichni na ni byli neustále nesmírně milí. 

Na vedlejším lůžku ležel starší muž se skutečnou ztrátou paměti. Jeho identita však byla dobře známá, říkali mu ´pane Lovegoode´ a chodila za ním jeho dcera, křehká plavovláska jménem Luna. Bojovnici nepřipomínala ani v nejmenším, ale kupodivu ani domácí hodpodyňku. Luna byla naprosto něco jiného, než Eowyn kdy spatřila: dívka-vědkyně. 

Eowyn vědce znala, moudrého Gandalfa a nebezpečného Sarumana například. V Gondoru žili i lidští učenci. Všechno to však byli letití starci. Ani jediný mladík, ani jediná žena. A teď tohle děvčátko... Mohlo jí být tak sedmnáct osmnáct let! A přesto sama vynalézala nová kouzla a léky.

Svého otce milovala a trávila u něj každou volnou chviličku, i když on ji nepoznával. Jednou se rozplakala zoufalstvím a Eowyn jí začala utěšovat. Tak se sblížily a spřátelily. 

Eowyn bylo čím dál víc jasné, že dál už svoji vysněnou lásku hledat nepotřebuje. 

Už ji našla. 

Krátce poté se udál nepříjemný incident: nějací mladíci, návštěvníci nemocných, považovali za neskonale zábavné schovávat Luně věci pro jejího otce a potom jí nastavit nohu, právě když nesla podnos s léky. Eowyn vyskočila, zachytila léky i Lunu, opatrně ji usadila na okraj postele a pak předvedla nezvedencům takový ohněstroj kouzel, na který ještě dlouho nezapomněli. Nestačili utíkat. Luna jen zírala a roztřeseně tvrdila, že oni to určitě nemysleli zle, že je to oblíbená zábava skoro všech, co s ní přijdou do styku...Eowyn zavrčela, že v tom případě se bude raději držet v její blízkosti. 

Zpráva o výprasku se rychle rozšířila a Luna měla klid. Vděčně své nové přítelkyni nabídla, že zatím může bydlet u ní. Eowyn přijala a od té doby tvořily takřka nerozlučnou dvojici. Eowyn začala pomáhat v redakci Jinotaje místo nemocného pana Lovegooda a svou nebojácností, neústupností a břitkým úsudkem si rychle získala obecný respekt. Jinotaji přibylo serióznosti, aniž by ztratil zajímavost. Čtenářů přibylo. 

S Lunou spaly bok po boku a časem jedna druhé v náručí. Eowyn se cítila po dlouhé době bezpodmínečně šťastná a živá tak, jak už ani nedoufala, že kdy bude. Na Faramira a Dorndis si ani nevzpomněla. 

Náhle však přišla Luna uplakaná a se strašlivou novinou: její otec byl z Nemocnice u svatého Munga (tak se ten Dům uzdravování jmenoval) unesen Smrtijedy. Luna poprvé otevřeně mluvila o válce a o své úloze v ní. Stála proti jakémusi Pánovi zla, který velmi připomínal Saurona, a jeho přívržencům Smrtijedům, spolu se svými přáteli Harry Potterem, Hermionou Grangerovou, Nevillem Longbottomem... Eowyn se pak postupně seznámila se všemi. Nejvíc se jí líbila Hermiona, taky taková chytrá hlavička jako její Luna. Ale i chlapci byli příjemní, vůbec ne jako ti ze Středozemě... Kdyby je poznala dřív, možná by se stala milenkou některého z nich. Nejspíše asi Nevilla, který ji okouzlil svou citlivostí a mírností, jež ovšem nijak nezmenšovala jeho odvahu a vytrvalost. Pokud by hledala muže svého srdce, byl by to nepochybně Neville. Nyní však už její láska patřila jen plavovlasé Luně. 

Pan Lovegood na rozdíl od dcery neměl s válkou nic společného. Zřejmě ale slyšel něco, co neměl. A Smrtijedi to chtěli zjistit. Bohužel pro něj však utrpěl ztrátu paměti a jediný způsob, jak z něj informace dostat, bylo mučení. Smrtijedi tedy uneseného pana Lovegooda někde týrali. Luna při tom vyprávění usedavě plakala a Eowyn se svíralo srdce. 

Náhle se rozhodla pro jediný možný postup: předstírat přidání se ke Smrtijedům a osvobodit pana Lovegooda dřív, než ho umučí nebo připraví o rozum. Rozloučila se s vyděšenou Lunou a pustila se na novou nebezpečnou a osamělou výpravu, která si nezadala s Dernhelmovou misí. Jen s sebou už neměla ani to hobitě.

Vše sejí zdařilo nad očekávání dobře. Dorndis jí poskytla velmi mocnou magii, k mnoha kouzlům nepotřebovala hůlku a řada kleteb v tomto světě nebyla známa. Když se jí Pán zla pokoušel dívat do mysli, nabídla vzpomínky své dvojnice. Míra smutku a osamělosti v nich ho uspokojila, vždyť většina těch, co přešla na jeho stranu, prožila něco podobného. A touha Dorndis po bezpečí, opečovávání a slávě ho vysloveně těšila. Čistě na zkoušku si ji vybral jako svou dočasnou milenku. Mladá Štítonoška Rohanu by před tím nepochybně s hrůzou utekla a pravděpodobně zemřela. Kněžna Ithilienu po roce manželství s nemilovaným Faramirem však nehnula ani brvou a zdatně předstírala nedozírnou rozkoš z Voldemortova objetí. A úspěšně ho dokázala oklamat. 

Seznámila se i se Severusem Snapem, geniálním vědcem ve stylu velmi podobné Luně, ale zatrpklým víc než dříve Eowyn a osamělým víc než kdysi Dorndis. Podle jejího názoru byl také špehem druhé strany. Rychle si ho oblíbila a jen doufala, že Pán zla jeho hru neprohlédl taky. Panu Lovegoodovi Eowyn přinášela znecitlivující a ozdravné lektvary a tak ho udržovala při životě a zdravém rozumu. Pán zla sice nedokázal pochopit, jak je to možné, svou oblíbenkyni však nepodezíral ani v nejmenším. Dokonce ani když vězeň nakonec beze stopy zmizel. Eowyn se chystala udělat totéž, její mise byla u konce. 

Došlo však k nečekanému střetnutí Smrtijedů vedených Lordem Voldemortem s Harrym Potterem a jeho přáteli včetně Luny. Šest viteálů již bylo zničeno a zbýval jen sedmý, hadí samice Nagini. V té chvíli Eowyn svého pána zradila a přešla na stranu své milované družky. Kupodivu ve stejném okamžiku udělal totéž Snape, čímž potvrdil dlouhodobé podezření Eowyn. Jenomže u něj to Pán zla čekal (Severus zkrátka nebyl tak dobrým hercem jako Eowyn) a chystal se ho neprodleně zabít. Díky zásahu Eowyn se ale jeho smrtící kletba neškodně odrazila od stěny.

Na nevěřící pohled v očích Pána zla se nedalo zapomenout. Nedokázal pochopit, jak mohl být tak obelstěn, a to navíc pouhou ženou. Harry se chystal zasadit Nagini smrtící ránu, Eowyn však náhle pochopila ďábelské záměry protřelého černokněžníka. Nagini byla chráněna mocnou kletbou, která by při její smrti zničila vše živé široko daleko. Tedy vše kromě toho, kdo kletbu vytvořil. Harry i ostatní by zemřeli, jen Pán zla ne a vytvořil by si hned nové viteály.

Zoufale vykřikla: „Zadrž, Harry! Použij lásku! Jsi Hadí jazyk, Pán hadů, můžeš Nagini ovládnout! Promluv na ni laskavě, požehnej ji a otevři jí v lásce své srdce!“

Harry byl ohromený a zmatený, ale bez protestů uposlechnul. 

A hle, z hadího těla vystoupila oslepující záře a rozplynula se. Sedmý viteál byl zničen, Nagini i všichni ostatní však přežili.

Pán zla vztekle zařval. Harry se připravoval na další vyčerpávající souboj, jenomže hned nato s úžasem sledoval, jak se obávaný černokněžník bezvládně hroutí k zemi. Ze samé zlosti mu puklo srdce... 

A bylo po Pánovi zla a po válce, protože Smrtijedi vzali bez dalšího odporu do zaječích. Zčistajasna a definivně. 

A Severus Snape, který pořád nemohl uvěřit tomu, že přežil, byl úplně rehabilitován. Stali se z nich pak velcí přátelé, koneckonců Luna ho měla vždycky ráda. A i Harry Potter připustil, že se ve svém bývalém učiteli zásadně zmýlil. Rádi se ovšem stejně pořád dvakrát neměli.

Eowyn byla oslavovaná tak jako před časem při porážce Černokněžného krále. Když se jí ptali, co by si za odměnu přála, vybrala si jedno malé zkonfiskované sídlo ve Skotsku. Zdejší kraj jí velmi silně připomínal rodný Rohan. Zřídila u něj pěkné stáje, na něž jí bohatě stačila slušná doživotní renta, která jí byla za účast na Voldemortově porážce přiznána. Luna ostatně dostala taky jednu, ačkoliv nižší. A pan Lovegood pobíral jako bývalý vězeň Smrtijedů tučné odškodné. Odvezly ho s sebou do Skotska a on se asi po půl roce plně zotavil. Jejich lásku jim schválil a když zjistil, jak je Eowyn úspěšná ve vedení Jinotaje, funkci jí ponechal a sám se věnoval jen výzkumu. Měl na něj víc než dostatečné finance a navíc oporu v praktické a oddané Eowyn. 

Spolu pak s definitivní platností prokázali existenci muchlorohých chropotalů a později se jim je dokonce podařilo rozmnožit. Zvířata obdržela vědecké jméno ´muchlorohý chropotal Lovegoodův´. Luna naopak publikovala své závěr z výzkumů léčby ztráty paměti a trvale se vepsala do dějin léčitelství. A to hned třikrát: podruhé tím, že dokázala proměnit vajíčko ve spermii pomocí kouzla. Na rozdíl od mudlovských vědců, jejichž výsledky převzala, ale ve sto procentech případů.

Umožnila tak těhotenství mnohým lesbickým párům, v první řadě však pomohla sama sobě a Eowyn. Svou první dcerku pojmenovaly Galadriel, druhou Hermiona, oboje podle žen, které v jejich životech hodně znamenaly. 

Luna však neusnula na vavřínech a snažila se dosáhnout téhož ještě u mužských párů. To se jí zatím podařilo jen u vlkodlaků, jejichž tělo bylo schopno vytvořit dočasnou dělohu. Světem gayů se tiše, ale vytrvale šířila zvěst, že pokud chtějí mít vlastního potomka, musí se nechat pokousat... 

Luna se nevzdávala přesvědčení, že to časem půjde i bez toho.

Ani Eowyn se jen nehřála na výsluní bývalé slávy. Zapáleně pokračovala v práci pro Jinotaj. Fascinovala ji možnost, že za pravdu a spravedlnost se dá bojovat i jinak než jen mečem a kouzly. Stala se obávanou reportérkou a přátelé jí prorokovali, že ji jednou někdo určitě zabije. Jen se smála, že ona se nebojí. 

Jedinou změnou, kterou podstoupila, bylo změnění jejího jména – přeložila své vlastní jméno z rohirštiny do staré řečtiny, užívané v tomto jazyce jako jazyk učenců, a přijala příjmení své milované partnerky. Eowyn Rohanská byla legendární bojovnicí proti Smrtijedům. Phillipa Lovegoodová, jak znělo její nové jméno, válčila proti bezpráví se stejným zápalem, ale za pomoci pera. Neúplatná a nezastrašitelná, to byla Philippa Lovegoodová. 

A jak její jméno napovídalo, milovala koně, dobro a lásku. I když někdy v poněkud temperamentnější podobě...

A byla šťastná tak, jak jen může žena být. 

 

Pět let uběhlo jako voda a ona pocítila volání Dorndis. Tiše tedy vyšla ven a v houští zahlédla zářící bránu. Prošla jí a ocitla se ve věži v Osgiliath. Město však již nebylo opuštěné, žilo čilým životem a zářilo tisíce světly.

„Faramirova práce?“ zeptala se.

Dorndis přikývla: „Když se uzdravil, vrhnul se do obnovy Ithilienu. Lid ho zbožňuje – a já také.“

„Jsi tedy šťastná, Dorndis?“

„Nevýslovně! Ale zdá se mi, že i ty záříš štěstím. Jak ses změnila, jak jsi zvlídněla, Eowyn! Vypadáš mnohem krásnější než kdy dříve. Jistě jsi našla svoji lásku! Nu, už se tedy nezlobíš na muže?“

„Již ne. Ve světě, kde žiju, nejsou muži a ženy odděleni tak jako ve Středozemi a nestojí proti sobě. Není už třeba proti nim bojovat. A těm zdejším jsem odpustila. 

Nicméně zdá se mi, že ty jsi i po pěti letech života přesvědčena, že tvoje místo je tady a po Faramirově boku?“

„Bez nejmenší pochyby! Pojď se mnou a podívej se sama. Požádala jsem manžela, aby mi tento palác v Osgiliath věnoval, a on v něm často přespává i s našimi dětmi. Mám tři dcery, nejmladší je devět měsíců, a jednoho syna, Faramirova dědice. Jsou mu čtyři roky a jmenuje se Elboron. A čekím brzo další dítě.“ A ukázala Eowyn ve vedlejší místnosti spícího pohledného muže, se kterým kdysi sdílela lože, hezounkého kloučka, tři líbezná děvčátka jako schůdečky. Po špičkách zase odešly, aby je neprobudily.

„Tedy každý rok jeden potomek? Blahopřeji! Ale i já mám děti, dvě holčičky Galadriel a Hermionu.“

„Galadriel?“ „Jediná bystost ženského pohlaví ve Středozemi mých dnů, která si dokázala stát za svou pravdou.“

„Kromě tebe.“

„Ach ne, vždyť já se přece všech ideálů vzdala. Zapřela jsem svou pravdu. Bez tvé pomoci bych se byla brzo utrápila. Nebyla jsem tak odvážná jako Galadriel, která dokázala jít dokonce i otevřeně proti svému muži.“

„A hned dvojnásob, jak se hned dozvíš. Ale ve Středozemi už ji nenajdeš. Dávno odplula do Valinoru, sama, bez Celeborna a proti jeho vůli.“

„Není možná! Tím jsem raději, že má prvorozená nese její jméno.“

„Ale řekni mi, jak to, že máš děti? Ze tvého klína jistě nevzešly!“

„Ne, z mého těla však ano!“ pochlubila se Eowyn pyšně.

Dorndis užasle vrtěla hlavou: „No to jsou mi věci! Jeden se pořád učí. Takže jsi našla muže, který tě miluje takovou, jaká jsi?“

„Možná, nevím jistě. Mám mnoho báječných přátel, pro které jsem stejně cenná jako muž. Měla jsi pravdu, ten svět je ztělesněním mých nejtajnějších tužeb! Ale našla jsem někoho, pro koho jsem celý svět a on je světem mým. Není to však muž, nýbrž žena! 

Myslím, že jsem nemusela odejít ze Středozemě, abych našla lásku, po které jsem žíznila, kdybych se dokázala dívat lépe. Mužům jsem vyčítala, že na ženy zahlížejí- a co jsem dělala já sama?

Napadlo mne někdy, že bych mohla najít štěstí v náručí přítelkyně? Nikoliv. 

Teprve daleko od domova jsem to pochopila.“

Dorndis nemohla překvapením ani promluvit. 

Pak jen opatrně podotkla: „Ale v tom druhém světě se alespoň nemusíte skrývat...“

Eowyn se rozesmála: „Má drahá, já se věru netoužím vrátit a brát ti tvou rodinu a postavení. Neměnila bych, ani za všechen mitril Středozemě ne!“

„Ani já ne,“ oddechla si Dorndis.

Usmály se na sebe takřka spiklenecky.

Eowyn pak poznamenala: „Pravou lásku bych ve Středozemi najít mohla, ale nikdy bych tu nesměla být sama sebou, taková, jaká skutečně jsem, leda snad v skrytu...Pořád bych se musela schovávat, zaštiťovat se jménem nějakého muže. Nikdy bych neměla možnost věnovat se tomu, co mne těší.. Věru, že bych neměnila! 

Ale mluvme ještě o tobě. Faramir je tedy spokojen? Nevšiml si ničeho?“

„Přikládal tvoji změnu tvému strachu o něj a děkoval Valar, že k tomu došlo, když mu to přineslo tvoji lásku! Nemůže být z té výměny šťastnější!“

Eowyn se ještě vesele ohlédla: “Milá přítelkyně, přiznej se, tu medvědici jsi na Faramira tenkrát přivolala ty, že?“

Dorndis sklopila hlavu: „Zlobíš se hodně?“

Eowyn se zasmála: „Jak bych mohla? Jediný, kdo by se na tebe měl zlobit, je Faramir, a ten ti blahořečí. Jsem ti nadosmrti zavázána!“

„Přej si, Eowyn, cokoliv chceš, a já ti to dám!“rozzářila se Dorndis.

„Dej mi tedy mého starého koně a jeho hříbata! Nic jiného už nepotřebuji.“

 

Skotskou podvečerní krajinou se hnali čtyři jezdci na koních. První jela dívenka asi jedenáctiletá, těsně ji následovala její o dva roky mladší sestra. Dvě dospělé ženy se za nimi opožďovaly.

Jedna, s vlasy barvy havraního peří, se usmála na tu druhou, s copy jako len: „Vždycky jsem si myslela, že nejkrásnější věc na světě je jízda na koni. Ale teď jsem pochopila, že existují ještě dvě stejně cenné.“

„A jaké, Philippo?“ nakrčila mladší žena tázavě čelo.

„Létání na koštěti a milování s tebou,“ pohlédla ji černovláska škádlivě do očí.

Luna Lovegoodová i po tolika letech soužití zrudla až po kořínky plavých vlasů.

Než však mohla něco říct, ozval se zepředu netrpělivý hlásek: „No tak, milé maminky, jedeme!“

„Samozozřejmě, Gal!“ zavolaly dvojhlasně a pobídly koně do trysku, smějíce se jako nezvedená děvčátka. 

Zapadající slunce je láskyplně zahalilo do své rudé záře, osm bytostí, které spojoval tentýž vroucí cit.

 

V kronikách Ithilienu pak stojí: „Kníže Faramir byl na lovu raněn zuřivou medvědicí a málem zemřel. Jeho manželka Eowyn, která byla jako dívka divoká a nepoddajná, zvaná Štítonoška Rohanu, si však vroucími modlitbami k Valar vyprosila jeho uzdravení. A Valar na ni milostivě pohlédli a ačkoliv dříve byla neplodná, obdařili jí pak synem Elboronem, jehož potomek Barahir pak sepsal Příběhy o Aragornovi a Arwen, a pak ještě mnoha syny i dcerami. Manželství, které předtím hrozilo zánikem a přinášelo všem jen utrpení, se náhle naplnilo ryzí láskou a kníže s kněžnou žili ještě mnoho let v Emyn Arnen ve veliké blaženosti.

Věru blahodárný byl tedy útok divého zvířete, jenž způsobil Pánu Faramirovi tolik tělesného utrpení, ale přivolal také nedozírné štěstí. 

Zdálo se, jako by nezkrotný duch Štítonošky Rohanu náhle odešel do neznáma a již nikdy se nevrátil, zatímco Paní Eowyn Ithilienská se až do své smrti chovala tak pokorně, poslušně a oddaně, jak se na řádnou ženu sluší a patří...“

 

 

Prohlášení: Tato povídka nebyla sepsána za účelem zisku. Jsou v ní využity postavy a události, které jsou duševním vlastnictvím J. R. R. Tolkiena a J. K. Rowlingové.