Exotické koření

Autor: Veronika 

Téma: HP kontroverze (násilí, incest atd.) - Crucio, Vydáno dne: 21. 02. 2006

Přístupnost: Od 18 let

Páry: LM/SS, JP/SS, SB/SS

Doba děje: První ročník SS, LE a Pobertů a sedmý Luciuse Malfoye, na konci první ročník Harryho Pottera 

Shrnutí: Lucius Malfoy se v posledním ročníku nudí a rozhodne se trochu si zpestřit svůj sexuální život... 

Varování: Zneužívání nezletilých. 

Doporučuji nečíst těm, kteří věří v lepší stránky Luciuse Malfoye. Také ti, kteří milují Severuse Snapea, by měli číst pouze v případě, že zároveň mají rádi Dickensovy příběhy nebo Sérii nešťastných příhod Lemonyho Snicketa a dokáží si u nich poplakat. Naopak vřele doporučuji těm, kteří nemají Snapea rádi, možná po čtení této povídky malinko změní názor. 

Na tuto povídku volně navazuje slash Splněné přání od Veroniky. 

 

Upozornění: Lucius a Severus se zde před vstupem do školy neznali a nejsou nijak příbuzní. Ani jeden z nich nemá vílí nebo upíří krev. 

Inspirací pro vztah Jamese a Severuse mi byla anglická Apocryphe, kde je podrobně a dlouze vylíčeno to, co já zmínila v několika větách. Pro chování Luciuse mi naopak byla vzorem jediná věta v zatím neidentifikované anglickém SSSB slashi, kde se dospělo k podezření, že Severus byl v dětství zneužíván. Po dlouhém pátrání a přesvědčování z něj na dotaz, kdo a kdy mu ublížil, dostali jedinou větu: „Lucius Malfoy v mém prvním ročníku v Bradavicích.“ Tento holý fakt jsem poněkud rozvinula a na výzvu Taťány vylíčila Luciuse jako znuděného donchuána, který se rozhodl najít si trochu exotického koření pro otupělou chuť. Konec pak vychází z mého závazku, že ať už napíšu cokoliv bolestného, měla by tam být alespoň malá jiskřička naděje. 

 

Tato povídka obsahuje scény zneužívání nezletilých. Jejím účelem není vzbuzení erotického vzrušení ani pobavení, je míněna jako umělecké vyjádření pocitů svého autora. Nejde v ní v žádném případě o pornografii a ani redakce NL, ani její autor jednání zobrazené v ní neschvalují a nenabádají k němu čtenáře.

 

 

Lucius Malfoy, okouzlující sedmnáctiletý student sedmého ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích, se hrozně nudil. Vyučování se na začátku školního roku rozbíhalo jen pomalu, přípravy se na OVCE ho nijak nevzrušovaly, stejně mu jako členovi bohatého a urozeného rodu Malfoyů o dosažení žádné kariéry nešlo, a omrzel ho dokonce i sex. Do postele dostal už každou hezčí holku z Bradavic a všechny učitelky mimo Minervy McGonagallové, která se mu za prvé vůbec nelíbila a za druhé mu nepříjemným způsobem odolávala. Dokonce mu pohrozila stížností u ředitele, jestli okamžitě nedá pokoj! Za ty problémy mu nestála, tak to pro jednou výjimečně vzdal. Ale na nic jiného chuť neměl. Život byl prostě neuvěřitelně depresivní a demotivující. 

Roztržitě sáhnul do své skříně a vytáhl malou knížečku, kterou mu do školního zavazadla podstrčila již začátkem minulého léta senilní pratetička Agnes a on tu pitomost odtud zapomněl včas vyhodit. Pratetička Agnes prostoduše věřila, že se Lucius stane učitelem a bude vést nevinná dítka k vyššímu poznání. Darovala mu tedy jakousi vysoce užitečnou brožurku. Kdyby neumíral tak zoufalou nudou, nikdy by ji dobrovolně nevzal do ruky, leda snad proto, aby ji hodil do ohně v krbu. Co že to vlastně je? SEXUÁLNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ NEZLETILÝCH A JAK MU ZABRÁNIT. 

No to se podívejme. Proč by vlastně někdo zneužíval malé děti a nepočkal si, až ty holky dorostou? 

Zvědavě nahlédl do útlé publikace. Do stránky 36 to pochopil a na stránce 52 se rozhodl, že to v každém případě musí vyzkoušet. Samozřejmě nikoliv to, jak zneužívání zabránit, to dá rozum! 

Už dávno potřeboval ve svém sexuálním životě zkusit něco nového, dráždivějšího, rajcovnějšího. Špetku nějakého exotického koření. A dárek ubohé naivní pratetičky mu seslalo přímo samo nebe! Bude muset staré paní koupit nějakou bonboniéru, že ho tak hezky inspirovala. Když po nějaké době sešel na večeři, prohlížel si žáky prvního ročníku jak hladový vlk vypasená jehňátka. Koho by tak...? Oči mu zabloudily na malou cácorku v culíčkách se zelenýma očkama a v nebelvírském stejnokroji. Už se s ní chystal navázat hovor, když si všiml zamračeného pohledu Minervy McGonagallové a rozhodl se raději neriskovat. Je ředitelkou nebelvírské koleje a kdyby zrovna její žačku připravil o nevinnost hned v prvním ročníku, mohla by ho energická dáma taky vykastrovat, ještě než by stačil složit OVCE. A to by vážně dost nerad. 

Ostatně: malá holka, velká holka, v tom až takový rozdíl není. Ve velmi poutavé kapitolce se dočetl, že se dají zneužívat i chlapečkové. Na nich by se nepoznalo samozřejmě nic, kdyby použil kvalitní gel. A kdo uvěří takovému kloučkovi, hm? Bude to bezpečnější a zároveň dráždivější! 

K zelenookému děvčátku se naklonil krásný hnědovlasý hošík, taktéž z Nebelvíru. Remus.... Takové krásné jméno! To by se Luciusovi hodilo do sbírky! Pamatoval si jména všech svých dívčích obětí, vedl si statistiku. Remus by se tam tak krásně vyjímalo! 

Ale k Remusovi se přidali dva černovlasí kluci, zjevně jeho kamarádi. Ne ne ne, kdyby moc žvanil, mohlo by to mít neblahé následky... Někoho jiného, osamělého. 

Zelenoočka se zvedla od stolu a cestou se ještě zastavila u zmijozelského stolu na pár slov s velmi zvláštním stvořeníčkem. Nepřirozeně bílá pleť, temně černé oči a vlasy.... Jak bizardní zjev! 

Luciusovo lovecké srdce se rozbušilo. Tohle bude ideální oběť! Plachý klučina bez přátel, vyděšený, nesmělý... Z jeho vlastní koleje, bude ho snadné zpracovat. Nikdo nepojme podezření. 

Není sice z koleje Minervy McGonegalové, ale Minie je taky zástupkyní ředitele a tak vlastně zodpovídá za všechny studenty, že? A když jeden z nich zneužije jiného, bude to i její vina a její potupa... Pomstí se jí a nikdo ho přitom neusvědčí! 

Malfoyové páchají jen dokonalé zločiny! 

Jedenáctiletý hubený chlapec se zakousl do šťavnatého jablka a neměl tušení, že jeho osud je už v podstatě zpečetěn.... 

Lucius si na něj počkal ve společenské místnosti a začal hned rozhazoval sítě. Vyptával se, jak se mu tady ve škole líbí a zda se mu nestýská po domově? Dítě se mu důvěřivě svěřovalo, jak je mu tady smutno a jak moc mu chybí maminka a kamarádi... 

Než večer skončil, získal si jeho plnou důvěru. A když mu nabídnul, že jestli chce, může si vlézt k němu do postele a hezky se přitulit, šel za ním maličký jako beránek! 

Severus. To sice není tak hezké jako Remus, zato jeho vzhled je nezaměnitelný. Musí si ho nechat vymalovat, než odejde! Svůj nejcennější úlovek z Bradavic. 

Jenom je třeba nespěchat, postupovat pomalu a obezřetně, aby se miláček nepoplašil, času je přece dost. Vyprávěl mu pohádku na dobrou noc a hladil ho opatrně a něžně po vláskách a zádíčkách přes noční košilku tak dlouho, dokud ten drobeček neusnul, a pak ho spícího odnesl do jeho postýlky. 

Od kluků se nedočkal jediné poznámky, všichni se ho báli a věděli proč, zato v děvčatech okamžitě probudil mateřské pudy. Pěla na něj chválu, jaký z něj bude jednou skvělý otec... Kdyby tak věděla! 

V duchu se tetelil blahem. Malfoy je dokonalý v každém ohledu a to koťátko je mu za jeho zvrhlý plán zatím dokonce i vděčné! Ó ano, tak se pozná dokonalost prověřená generacemi nejurozenějších předků. Malfoy vždycky dostane všechno, co chce, jenom musí vědět, po čem to vlastně touží. A on to teď díky laskavosti pratetičky Agnes už dobře ví. 

Následující dny se soustředil na to, aby si Severus zvykl na jeho blízkost a doteky. Posazoval si ho na kolena, hladil ho a líbal, jak se jen dalo. Chlapec se někdy odvážil trochu zaprotestovat, ale když Lucius jen naznačil, že by ho to mohlo rozzlobit, zase se bázlivě stáhl a nechal se sebou dělat cokoliv. 

Pak Lucius přitvrdil a začal vyžadovat svou asistenci při jeho mytí. Hošík se strašlivě styděl, ale stačilo na něj houknout a hned poslechl. Lucius s rozkoší vychutnával svoji moc. 

Bylo až neuvěřitelné, jak mohl manipulovat s bezbranným dítětem a nikdo se proti tomu nepostavil. Spolužačky ho ještě obdivovali, profesoři mu byli vděčni za pozornost projevovanou malému prvákovi a spolužáci to považovali za soukromý rozmar všemocného Malfoye, kterého je hodno si příliš nevšímat. Nikdo nepojal sebemenší podezření! Jak dokonalé. 

Svůj velký triumf odkládal až na dobu vánočních prázdnin, kdy na to bude mít klid a dostatek času. Ale ani tak nezahálel: začátkem listopadu mu při večerní pohádce v posteli zakryté závěsy najednou zakryl ústa a zatímco nevzrušeným tónem dál pokračoval ve vyprávění, druhou mu sjel do rozkroku a začal ho vzrušovat. Chlapeček sebou zmítal a snažil se vyprostit, ale proti sedmnáctiletému vypracovanému atletovi neměl sebemenší naději. Netrvalo to ani moc dlouho a ejakuloval. Pak se stočil do klubíčka jako zraněné zvířátko a zoufale se nahlas rozeštkal. Ještě že bylo teprve osm a všichni ostatní sedmáci courali někde mimo ložnici, jinak by to museli slyšet! 

Lucius ho hladil po vlasech a konejšivě mu domlouval, zatímco netrpělivě čekal, až přestane brečet. Když nářek umlkl, přísně se ho zeptal, proč tak vyváděl. Severus popotáhl: "Nelíbilo se mi to, Luciusi. Je to hnusné a nedělá se to! Je to neslušná věc!" 

"Kdo ti to říkal?" 

"Tatínek!" 

"Ale ty jsi taky tvrdil, že tě často bije a křičí na tebe, ne?" 

"To ano...." 

"A koho budeš tedy poslouchat, mne nebo tatínka? Koho máš raději?" 

"Tebe, samozřejmě! Nezlob se na mne, prosím tě, já už budu hodný..." 

Příště už se neodvážil ani ceknout. Jen když Lucius ruku nahradil ústy, uniklo mu zavzlyknutí, ale další zastavil pěstičkou nacpanou do pusinky.... Naopak Luciusův penis olizoval docela ochotně. Byl Luciusovou poslušnou hračkou a dělal všechno, co si jen starší chlapec přál. A mlčel o tom jako hrob. 

Mělo to pro něj i jisté nevelké výhody: nikdo ze Zmijozelu se na něj neodvážil ani křivě podívat. Několika studentům z jiných kolejí to sice musela vysvětlit názorně Luciusova suita, ale nakonec taky pochopili. Úplně nejvíc natvrdlý byl jeden prvák z Nebelvíru, onen černovlasý Remusův kamarád jménem James Potter. Toho musel Lucius osobně zřezat hned několikrát, než pochopil, že soukromý majetek Malfoyů se nepoškozuje. 

S pobavením pozoroval, jak v tom tvrdohlavém školáčkovi vzrůstá nenávist nikoliv k němu, ale k Luciusově nevinné oběti. Necítil za to sebemenší zodpovědnost, malý Zmijozelák pro něj znamenal jen dočasného mazlíčka pro rozptýlení a dobře věděl, že ho brzy omrzí. A proč by se potom neměl bavit nad jeho utrpením? Každé povyražení je dobré pro zahnání nudy.... 

Jedinou starost mu působilo, aby jeho plánovaná kořist náhodou neodjela na Vánoce z Bradavic. 

Účastně se na to vyptával a dostal smutnou odpověď: "Já domů letos na Štědrý den nepojedu. Maminka mi před rokem umřela a tatínek mne už nechce...." 

Politoval ho s falešnou srdečností a v duchu jásal. Tohle škvrně už nezachrání ani samo nebe! 

Ale napřed na něj chtěl být milý. V Bradavicích napadlo na vánoční svátky nesmírné množství sněhu a Lucius se Severusem chodili sáňkovat, bruslit, koulovat se a stavět sněhuláky. Zhruba týden před odjezdem ostatních dětí ze školy Lucius přestal na hošíka sahat a těšil ze z jeho vděčnosti. Severus byl tak nádherné štěňátko! Lucius se už vůbec nedivil Číňanům, že jedí psy... 

Štědrý večer je prý plný kouzel. Pro Luciuse beze sporu byl. Naplánoval si na něj totiž velké finále svého výzkumu toho, jak lze zneužívat děti. Vysvětlil maličkému, že budou hrát takovou zvláštní hru: Severus si pěkně lehne nahý na bříško na svou postýlku, chytí se pevně za její okraj, zavře oči a bude se snažit zůstat úplně tichoučce. Klouček vážně kývl a zaujal požadovanou pozici. Lucius si k němu lehnul a dlouho se s ním velice něžně mazlil. Když konečně do mrňavého zadečku strčil svůj nepatřičně veliký prst, dítě zanaříkalo. 

"Šššš...," uklidňoval ho. 

Cítil, jak se chlapeček třese a to ho nesmírně vzrušovalo. Vychutnával si to ještě dlouho a pak do něj najednou pronikl vší silou. I když se Severus snažil nekřičet, rozhodně se o něm nedalo říct, že by byl potichu. Kvílel jak meluzína a přes všechny předchozí domluvy srdceryvně prosil, ať ho Lucius pro všechno na světě nechá jít. Ten přirozeně neměl nic takového v úmyslu a jen ho povzbuzoval, že je přece velký a statečný kluk, tak to musí vydržet... 

Když bylo konečně všechno odbyto, zalezl klučina pod peřinu a ležel tam bez hnutí a tiše jako pěna. Luciuse to nesmírně pobavilo a hnala ho zvědavost podívat se své oběti přímo do oči. V moudré knížce slibovali, že sexuální zneužití poznamená dítě na celý život. Skutečně se mu podařilo do Severusova vědomí natrvalo vtisknout svou pečeť? 

Když mu sebral přikrývku a přinutil ho zvednout hlavu, našel v jeho pohledu jen nesmírnou bolest. Ani snad ne šok, spíš ztrátu veškeré víry v lásku a spravedlnost. Mohl být spokojen: tohle už nevymaže vůbec nic. Navěky ho označkoval cejchem s písmeny LM!  

Černovlasý chlapec pak náhle řekl: "Já se na tebe nezlobím. Já vím, že mne máš rád a že jsi mi nechtěl způsobit bolest...." 

Jak jsi na to přišel, můj maličký? Ale nebudu tě vyvádět z omylu, to by bylo přece surové. Ponechám ti ty tvoje iluze na útěchu, bude to milosrdnější. 

A zase si spolu hezky hráli. Severus byl na anální sex prostě ještě příliš maličký a Lucius nebyl takový sadista, aby nutně musel opakovat vánoční scénu. Vyzkoušel si ji, líbila se mu, ale dál už pokračoval jen v orálním sexu. Ostatně neobratné dítě ho už pomalu přestávalo zajímat. Bylo to jen exotické koření pro jeho otupělou chuť a svou úlohu splnilo dokonale. Lucius přímo cítil, jak v něm znovu narůstá zájem o kypré tvary Narcisy Blackové... 

Touha po Severusovi byla již minulostí, byl pro něj odhaleným tajemstvím, poznaný jako mnohokrát přečtená kniha SEXUÁLNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ NEZLETILÝCH A JAK MU ZABRÁNIT. Přišel čas zkusit zase něco jiného. 

Přesto ale drobného hošíka od sebe nevyháněl a věnoval se mu se stejnou pečlivostí jako dřív. Je přece čestný muž z vysoce urozeného rodu a jeho hračka si také zaslouží nějakou odměnu! Stejně letos odejde ze školy a pak už svoji oběť nejspíš nikdy neuvidí, tak proč si to nevychutnat? Chlapeček mu byl ještě vděčný za to, že už po něm toho tolik nechce... Začátkem jara s ním úplně přestal spát a i ke společnému koupání či sprchování ho nutil už jen občas. Ochabující sexuální zájem nahrazoval zahrnováním nejkouzelnějšími dárečky. Severus přímo zářil a na své ošklivé zážitky už ani nevzpomněl. 

Ale přece k Luciusově nesmírnému zadostiučinění v jeho krásných černých očích zůstal jakýsi strašlivě bolestný stín, který nedokázalo nic odstranit. Vypadal nesmírně zranitelně. Jako maličký kvíteček, vyrostlý navzdory osudu na vyprahlé kamenné dlažbě a utržený nešetrnou rukou, ale i během vadnutí stále neskutečně půvabný. Jako křehké dojemné ptáče vypadlé z hnízda, kterému místo pomoci zlámali křidla a které se už nikdy nedotkne oblohy. Lucius si ho tak i nechal vymalovat. Jeho obrovský triumf si zvěčnění nepochybně zasloužil! 

Pak došlo k zajímavému střetnutí: Severus natrhal kytici pampelišek a přinesl ji Luciusovi. Předával mu ji vítězoslavně na zšeřelé hradní chodbě a vypadal s aureolou žlutavých kvítků tak rozkošně, že na něj starší chlapec po dlouhé době zase dostal chuť. Začal ho vášnivě líbat, zatímco mysl jeho mladičkého společníka se pohybovala mezi touhou po jeho laskání a neskonalou hrůzou z možného sexu. 

Zrovna mu začínal pomaličku tlačit na ramena, aby ho donutil si kleknout, když se zpoza rohu ozval zuřivý výkřik: "Nech ho být, slyšíš!" 

Stál tam malý prvňáček James Potter a tvářil se sveřepě: "Já jsem všechno viděl a řeknu to naší paní profesorce, abys věděl! Ona už vám ukáže!" 

Severusek zbledl a vystřelil jako blesk směrem k zmijozelské společenské místnosti. Lucius na zlomek vteřiny zatoužil udělat totéž, jenomže něco takového je pro Malfoye přece jen poněkud nedůstojné, že. Nejdřív mu skutečně spadlo srdce do kalhot, ten hloupý žalobníček by mu mohl opravdu velmi nepříjemně zkomplikovat život, a tak mu bleskl hlavou nápad umlčet nepohodlného svědka jednou provždy. Ovšem pravý Malfoy nikdy nepropadá panice a tak se pro jistotu podíval na Jamese ještě jednou. A v jeho oříškově hnědých očích zahlédl vedle spravedlivého rozhořčení překvapivě i závist a žárlivost. 

Skočil po něm, chytil ho, vytáhl za límec do vzduchu a zatřepal s ním jako se vzteklým křečkem: "Co se čílíš? Vždyť ty si brzo taky přijdeš na své, uvidíš. Já na konci roku ze školy odejdu a ty s ním budeš moct dělat všechno, co tě jen napadne. Tu chvíli to snad ještě vydržíš. A on je mnohem menší a slabší než ty, ten se ti určitě nedokáže ubránit!" 

James se mu vyškubnul a utekl, ale než zmizel v temnotě, Lucius v jeho očích spatřil zcela nepokrytou žádostivost. Náhle si byl stoprocentně jist, že nebelvírský studentík nikomu nic neřekne a že dřív nebo později si Severuse pokusí vzít. Ne hned, nějaký čas se ještě bude bát a třeba i bojovat se svým svědomím, ale nakonec to stejně udělá. Severuse čekají ještě hodně ošklivé zážitky! 

Jaká úžasnou moc, dokázat takhle zkazit mladou nevinnou duši pouhým svým příkladem! 

Končila škola, pro Luciuse už navždy. 

Vzhlížel se ve slavnostním obleku před zrcadlem a Narcissa Blacková kolem něj obdivně vzdychala: "Tobě to tak neskutečně sluší, Luciusi! Ty jsi tak nádherný, učiněný mladý bůh!" 

Ano, Cissy, jsem v jistém smyslu bohem. Změnil jsem nezvratně osud jednoho malého dítěte a pravděpodobně ještě i toho druhého. Já jsem zapálil pochodeň utrpení, kterou si s sebou ponesou životem. Já započal ten kruh bolesti a už mi stačí jen sledovat, jak budou dál předávat tuhle strašlivou štafetu. Já to způsobil, já je trvale pokřivil. Já! 

Do obrazu v zrcadle vstoupila drobná černovlasá postavička a pevně se přimkla k Luciusovi. 

„Já se tak bojím, že zase budu sám, až odjedu na prázdniny!“ svěřoval se Severus nešťastně. „Já tě mám tolik rád!“ 

Lucius ho k sobě ochranitelsky přivinul a pokračoval ve svém pomyslném monologu, tentokrát určeném soudcům Starostolce, o kterém byl samozřejmě pevně přesvědčen, že před ním nikdy nebude muset stanout: 

Považujete mne za vinného zmrzačením dušičky tohoto nevinného dítěte? Ale proč zrovna mne? Proč neviníte jeho učitele nebo spolužáky z toho, že mne nezastavili? Neříkejte, že si nikdo ničeho nevšiml! A jestli opravdu ne, pak se provinili už svojí trestuhodnou slepotou. Ale ne, oni spíš nechtěli vidět! Je to totiž bezpečnější a pohodlnější. Jediný, kdo se odvážil mi něco vytknout, byl maličký James Potter,a i ten teď mlčí, jistě ne kvůli strachu ze mne. Předpokládám, že z něj vyroste můj nadějný následovník. 

Jsou snad vlci vinni tím, že povraždí jehňátka v ovčinci? Ó ne, nejsou, vina za to padá na hlavy nedbalých pastýřů! Ti budou za to souzeni, ne vlci, kteří jen uposlechli volání své přirozenosti! 

A jestli mne pokládáte za bezcharakterní zrůdu, podívejte se na pěkně prosím na moji malou oběť. Tolik jsem mu ublížil a přece mi důvěřuje a cítí ke mně lásku. Pročpak asi? Že by proto, že přes všechnu špatnost mého jednání jsem tomu ubohému dítěti jako jediný poskytl trochu útěchy a pozornosti? Protože ani všechna mnou způsobená bolest nevyvážila vaši lhostejnost a bezcitnost? To vy jste skuteční ubožáci, ne já! Vy, kteří se schováváte za svoji morální bezúhonnost. Vy všichni jste moji spoluviníci. Kdyby v komkoliv z vás byla jen špetička skutečné pozornosti a lásky, nemohlo by se to stát! Já si myji ruce. 

Lord Voldemort bude mým chováním nesmírně potěšen, až mu všechno dopodrobna vypovím! 

Do Velké síně vešel pyšně jako král.Malfoyové sice neměli královskou krev, ale co není, může být. Ostatně jakým právem vládne čarodějům mudlovská královna? A až se stane Lord Voldemort pánem celého světa, bude potřebovat věrné vládce jednotlivým zemí z nejlepších kouzelnických rodů.... 

Pohlédl k profesorskému stolu a samolibě se usmál na ředitele a jeho zástupkyni. Ti mu úsměv blahosklonně oplatili. 

Lucius si pobaveně pomyslel: Ti dva staří blázni si myslí, jak tady ví úplně o všem. A přitom nevědí vůbec nic, ani to, že ode mne letos dostali totální šach mat! Dokonalá výhra dokonalého kavalíra, to se musí uznat! 

Vzal nádherný květ orchideje, zaslaný mu včera nejexkluzivnějším květinářstvím v Londýně, a odnesl ho Minervě McGonagallové. 

Podezíravě na něj pohlédla: „Nabízíte mi květ vášně, pane Malfoyi? Copak vy jste se ještě nevzdal svých plánů?“ 

Distingovaně se jí uklonil: „To bych si nikdy nedovolil, paní profesorko.“ 

Pak se dvojsmyslně upřímně přiznal: „Právě kvůli vám jsem přehodnotil své priority!“ 

Přísnou tvář jí na kratičký okamžik ozářil prchavý paprsek spokojenosti: „To jste mne opravdu potěšil, pane Malfoyi!“ 

„Potěšení je na mé straně! Pomohla jste mi uvědomit si skutečné životní hodnoty!“ 

A pak odkráčel ke svému stolu s hlavou hrdě zdviženou. Vyhrál a jeho spoluhráčka v této nevyhlášené hře o dětskou nevinnost o tom neměla sebemenší tušení. Vítězství vskutku hodné člena rodu Malfoyů! 

Severus nastupoval do vlaku, který ho měl odvést domů. Na Luciuse čekal rodinný kočár s osmispřežím, trmácení školním vlakem již nebylo hodno dospělého aristokrata. 

Mladší chlapec mu na poslední chvíli ještě podal maličkého plyšového králíčka: „Tohle je můj Matýsek. Dostal jsem ho od maminky, než umřela. Je to moje nejmilejší hračka. Vezmi si ji, abys na mne nezapomněl! Budu ti psát o prázdninách každičký den!“ 

Chladně se podíval na ubohou ošoupanou figurku, tisíckrát zahřívanou v dětských ručkách. Odolal nutkání ji odmítnout, vděčně poděkoval a s falešnou srdečností slíbil, že mu bude také neustále posílat dopisy. Samozřejmě mu nikdy nehodlal napsat ani řádku, ale chtěl být raději mimo dosah jeho srdcervoucích slziček, až to Severus zjistí. 

Naposledy ho políbil a zahleděl se do těch jeho hlubokých černých očí. 

Čeká tě ještě hodně těžký život, Severusi Snape. Ať už kvůli Jamesi Potterovi nebo jiným, kteří budou stejní jako já. Ale mohu snad za to? 

Mít já takovou vizáž jako ty, můj maličký, jdu se raději dobrovolně utopit. Možná to později skutečně uděláš nebo si vybereš nějaký hezký stromek v Zakázaném lese. Pokud ovšem nějakým zázrakem všechno tohle přežiješ, budeš nakonec stejný jako já. Taky budeš zapalovat pochodně bolesti v nevinných duších a vychutnávat si jejich bolest. Jsme stejní, já jsem tě přetvořil k obrazu svému, jenom ty o tom ještě nevíš. Tak tedy, pokud se ještě někdy v životě setkáme – nashledanou! 

Zaklapl dvířka a kočár se rozjel. Když už byli dost daleko od Bradavic a přejížděli po mostě nad širokou řekou, otevřel okénko a vhodil tu Severusovu bezcennou tretku do vzpěněné vody. 

 

 

 

O dvacet let později seděl bradavický učitel Lektvarů Severus Snape seděl za profesorským stolem a znuděně sledoval tradiční zařazování žáků prvního ročníku. Náhle zpozorněl: všiml si blonďatého chlapce s šedýma očima, který nemohl být nikdo jiný než Malfoy junior, a kousek od něj černovlasého a zelenookého kluka v brýlích, nepochybně Harryho Pottera. Letos do Bradavic přišli společně synové dvou lidí, kteří mu ublížili víc něž kdokoliv jiný! 

Jaká to šťastná náhoda. Harry je téměř dokonalou kopií Jamese Pottera, démona jeho školních dob, který si vzal nejprve jeho tělo a potom, když si Severus i přesto dokázal najít děvče, mu je vzal také, zatímco jeho samotného přenechal svému drahému příteli Siriusi Blackovi. Harryho zelené oči jsou navíc jak dva nádherné smaragdy – zbožňoval je na jeho matce a nikdy nepřestal toužit je získat. A Draco Malfoy je stejně okouzlující, jako býval jeho otec, ale na rozdíl od něj teď ještě bezbranný. Navíc zařazen do Zmijozelu, jeho koleje, nebude nejmenší problém zamést stopy. 

Konečně se mu nabízela možnost pomstít se Jamesovi a získat to, co miloval na Lily. A Luciusovu synovi dát ochutnat to, co mu jako dítěti připravoval jeho drahý tatíček. Teď je on tím silnějším a mocným, tím, kdo může přinášet druhým bolest nad všechno pomyšlení a ještě tomu říkat láska. Z vlastní trpké zkušenosti věděl, že je to bezpečné, nikdo se nebude o nic zajímat. Nestarali se tenkrát, nebudou ani teď! 

U Luciuse se to snad dalo pochopit, byl nesmírně mazaný a lstivý, ale nikdo nezasáhl ani při tom, co s ním dělali Potter a Black... Mimovolně se při té vzpomínce otřásl. To snad musel vidět úplně každý, ale nikdo mu nikdy nepomohl ani v nejmenším. A když se jedinkrát po Blackově žertíčku s vlkodlakem skutečně odvážil hledat pomoc a všechno Brumbálovi řekl, ten mu odmítl věřit a dokonce ho donutil zapřísáhnout se, že bude mlčet. Vše pro dobré jméno Školy čar a kouzel v Bradavicích! 

Ne, v Bradavicích se nikdo spravedlnosti ani milosrdenství nedočká. Ale proč toho tedy teď nevyužít ve vlastní prospěch a neoplatit synům stejnou mincí to, co mu kdysi dělali jejich otcové? Bylo by to tak snadné, tak nesmírně snadné.... 

Uvědomil si, že v duchu mimovolně odříkává mantru, která ho celá ta léta utrpení držela při životě a zdravém rozumu: 

Nejsem jako oni. 

Nejsem jako James ani Lucius. Nejsem jako James ani Lucius. 

Nejsem jako James Potter ani Lucius Malfoy! 

JÁ NEJSEM STEJNÝ JAKO LUCIUS MALFOY!